Příběh

Čekala jsem na to až se uzdravím..z toho zápasu s Mikuem jsem byla na dně se svou psychikou a snažila jsem se držet city na uzdě..pořád jsem myslela na staré časy, ale těch je konec už dávno..nesnášela jsem to co jsem byla..ale zbavit se toho jsem taky nemohla..zabilo by mě to..a umřít jsem rozhodně ještě nechtěla..ne dokud nenajdu toho pravého..

Už to bylo nějakou dobu, co naposledy viděla toho zvláštního kluka. Pokud si to dobře pamatovala, tak se jmenoval Mikuo. Nikdo za ní do jejího dřevěného příbytku nechodil, a tak se najednou cítila tak nějak osamoceně. Třeba bych se ho mohla pokusit nějak najít... Pomyslela si a chvíli nad tím uvažovala. Ale najít někoho takového by nemuselo být vůbec lehké. No, tak třeba jo. Stejně toho dnes nemám moc na práci. Rozhlédla se po svém voňavém domě. Všude to byla samá bylinka a její zásoby byly dostatečné. Přeměnila se tedy do své poloviční šakalí podoby a oblékla si, k této podobě pro ni typické, oblečení. Pak vyšla ven a protáhla se. Počasí OK, může se vyrazit. Pousmála se a vyrazila na cestu do města. Nenapadlo ji nic jiného, než aby se vyptávala kolemjdoucích a popisovala jim, jak Mikuo vypadá. Nikdo ale nikoho takového neviděl, nebo jí to alespoň nechtěl říct.

Šel jsem k Selen. "Kde máš tu ránu, kde jem tě praštil?" Zeptal jsem se jí. "Muselo to hodně bolet, že jo? Já nerad biju holky." Řekl jsem.

"To nevím..asi zmizela..ani netuším že nějakou ránu vedu.."

Chjo, ten týpek prostě není k nalezení. Založila si ruce na hrudi a sedla si na jedné lavičce ve městě. Vůbec netušila, kde by ho měla hledat. Přišel jí tehdy elkem zajímavý, jen neměla čas o něm zjistit více. Kam asi předtím zmizel? Když už jí nebavilo vysedávat, rozhodla se, že to zkusí nějak namátkově ještě trochu prohledat, protože pěšky už jí to taky nebavilo. Přesouvala se křížem krážem po městě pomocí stínů. Až když jí došlo, že jen zbytečně plýtvá silami, zastavila se na místě a zakřičela: "Mikuo!". Chtěla si u toho i dupnout, ale včas se zastavila. Už tak na ní nechápavě hledělo několik lidí. Tak se jen zazubila, pokrčila rameny a zaplula do nejbližší uličky, která se zdála daleko osamělejší než jiné.

"Aha. Tak dobře." Řekl jsem ale najednou jsem uslyšel nějaký hlad volající mě. "Slyšela jsi to?" Řekl jsem. "Někdo mě asi hledá."

"Jo slyším..jde to z venčí.."

Pomalu procházela uličkou s rukama v kapsách, netušíc, že by už třeba mohla být blízko. Tak tedy... Nějak se tudy vrátím domů a půjdu se podívat do přírody. Trocha klidu neuškodí. Pousmála se a šla dál. Jestli to tu znala tak, jak si myslela, tak šla správným směrem.

"Tak pojďme ven." A tak jsem jako první vyšel ven se podívat kdo mě to volá.

"Jasně.." a jdu za ním jako druhá..jakmile byl venku tak se začal rozhlížet kdo volal jeho jméno..

"No podle mě tu ta osoba už není..možná šla kousek dál...půjdu se podívat támhle..a ty jdi tam.ano.."